Kdo by neměl rád lišky? Jsou chlupaté, mazané, a když je drbete na břiše, vrtí ocasem a vydávají srandovní zvuky. V českých pohádkách ztestají pytláka, pomůžou princi získat ptáka Ohniváka a některé se dokonce naučí číst a psát a nosí myslivecký obleček.
V Japonsku je situace složitější. Liščí folklór je mnohem obsáhlejší než ten český, a přestože v něm liška vždy figuruje jako mocná magická bytost, její charakter se mění příběh od příběhu. Jednou je božským poslem zvěstujícím bohatou úrodu, podruhé kráskou, co láká do svého příbytku osamělé pocestné. Potřetí starým knížetem, který se neváhá bohatě odměnit za dobrý skutek, počtvrté krutým mstitelem. Ani na příběhy se však nedá zcela spolehnout, protože jak tvrdí někteří ze starší generace, existují jenom podlé lišky, ale protože umí číst a urazilo by je, kdyby se o nich psaly jen špatné věci, vymysleli lidé příběhy s dobrými liškami, aby je oklamali a vyhnuli se pomstě.
Dovolte mi představit vám lišku, nejrozporuplnější a nejkomplexnější postavu japonského folklóru.
Kde se vzala kicune
Japonsky se liška řekne kicune (angl. kitsune, jap. 狐). Legenda praví, že za pojmenováním je příběh muže, který v lese potkal krásnou dívku, kterou si odvedl domů a vzal. Žili spolu šťastně a zanedlouho se jim narodil syn. Ve stejný den jako se narodilo dítě, se mužově feně narodilo štěně. Jak štěně rostlo, bylo vůči paní domu čím dál tím víc agresivní, až se jednoho dne utrhlo a na nebohou ženu zaútočilo. Ta se vyděsila, proměnila se v lišku a utekla. V tuto chvíli si ve většině příběhů muž oddechne, že se zbavil magického tvora, náš hrdina ale pro svou milovanou ženu naříkal a bylo mu celkem jedno, že je to liška. Když nastal večer, volal ji slovy: „Ki cune!“ Což by se volně dalo přeložit jako: „Pojď spát domů!“ A liška skutečně každý večer přicházela a trávila se svým mužem noc.
Ať už jméno lišky v japonštině vzniklo jakkoliv, skutečností zůstává, že bylo dlouho obávané a zásadně se nevyslovovalo po setmění. Člověk si totiž nemohl být, jestli mezi hodnými liškami neposlouchají i ty zlé. „Kicune“ se tak nahrazovalo jinými slovy, jako např. „Inari“ (jap. 稲荷), což je jméno bohyně, které mnoho lišek slouží, nebo „bjakko“ (angl. byakko, jap. 白狐), což je název pro bílou lišku, která je k lidem vždy benevolentní. Nejelegantnější mi pak přijde řešení, kdy Japonci četli znak pro „kicune“ jiným, méně obvyklým čtením „tóka“, což v japonštině zní stejně jako „deset dní“.
Věděli jste, že v japonštině má každý znak minimálně dvě čtení? Důvodem je přijetí písma z Číny a jeho obrázková povaha. Když se takový znak, řekněme pro lišku 狐, objevil v Japonsku, přišel spolu se zvukem, jakým ho četli Číňané, což bylo "ko". 狐 se tedy čte "ko". Zároveň to ale znamená liška, což se v japonštině řekne "kicune". 狐 se tedy čte "ko", ale když to vidí Japonec, představí si pod tím "kicune", znak se tedy čte zároveň "ko" i "kicune". V jakém případě se znak čte "kicune" a v jakém "ko", popř. dalšími čteními (třeba "tóka") je situační. O tom ale jindy.
Lišky jsou na japonských ostrovech domácím druhem a podle archeologických nálezů sloužily jejich lebky pravěkým lovcům jako ochranné talismany. Je tedy zřejmé, že lišky byly považované za mocné tvory s magickými schopnostmi ještě před tím, než dorazily příběhy z kontinentu. Ty domácí folklór obohatily, zejména o lišky podlé a zlé. A o liščí medicínu. Číňané na jednu stranu věřili, že je liška může posednout (viz níže), na druhou stranu považovali většinu částí jejího tělo za účinné léky proti různým neduhům. Japonci obě tyto víry shodně přijali.
Povaha lišky se v japonském folklóru v průběhu dějin ani tak neměnila, jako spíš košatěla. Vedle starých příběhů přibývaly stále nové a liška se tak stávala komplexnější, hlubší a nevyzpytatelnější. Lidštější.
Kulminace této proměny dosáhla pomyslného vrcholu v období Edo (1600 – 1868), kde bych za všechny příklady uvedla liščí svatbu. Liščí svatba se koná v době, kdy prší, ale zároveň září slunce (lišky se deštěm snaží zamaskovat slavnost) a každého, kdo na tuto slavnost narazí, potká neštěstí. Zajímavější než samotná legenda je ale její vyobrazení, které najdeme na edských dřevořezech. Lišky pochodují v dlouhém průvodu v čele s ženichem a nevěstou, oděny do dobových šatů, kráčejíce po dvou a napodobujíce lidské zvyky a obyčeje. Jediné, co je od nás odlišuje je čumák a packy. Lišky se přiblížily lidem natolik, že je nemožné říct ve večerním šeru, kdo je kdo.
Dobré lišky
Nejdobřejší z dobrých lišek jsou kiko (jap. 気狐), poslové bohyně Inari (božstvo rýže, zemědělství a prosperity). Jsou většinou bílé a jejich zjevení je dobrým znamením. Zajímavé je, že tyto lišky se nerodí jako božské bytosti, nýbrž se jimi stávají. Když si liška odžije pár let, začne mít magické schopnosti. Čím je starší, tím více schopností má, a když to dotáhne až na tisíc let, naroste jí devět ocasů a je vzata na nebesa.
Laskavost ale člověku může prokázat i mnohem obyčejnější liška. Roku 1923 byla v Kóbe ubita rodina. Policie podezřelého sice dopadla, ale nenašla se vražedná zbraň a vyšetřování se vleklo, údajně proto, že podezřelý byl sám policista. Nějaký čas na to se v sousedství objevila liška. Když se ji snažili chytit, schovala se ve křoví, kde překvapení lovci našli předmět doličný. Policisté přinesli do vězení železnou tyč i lišku a pachatel se na místě doznal. Co se s pachatelem stalo nevíme, ale lišce byla postavena svatyně, oblíbená zejména mezi detektivy a policisty.
Hledání ztracených objektů je jednou z mnoha magických dovedností, jimiž lišky vládnou, a mezi nimiž je nejobávanější schopnost přeměny. Nejčastěji se lišky přeměňují v krásné ženy. Podle některých je to proto, že liška je ztělesněním jin (tj. ženského, temného, měkkého) a přitahuje přirozeně jang (tj. mužské, světlé, tvrdé). Traduje se ale, že staré a mocné lišky se dokážou proměnit v kohokoliv, přičemž majstrštykem je proměna v mnicha.
Lišky se měnily v lidi z různých důvodů, nejčastěji se ale zaslechnete příběh o osamělém poutníkovi, který pozdě večer potká u cesty krásnou dívku. Ta ho prosí, aby ji doprovodil domů. Doma ho pak hostí vzácnými pokrmy a nabídne mu postel, kterou ochotně zahřeje. Dotyčný šťastlivec se druhý den ráno probudí nahý v hromadě hnoje nebo na hřbitově.
Ocitnete-li se tedy, muži, pozdě večer na japonském venkově a potkáte-li krásnou dívku, která vás bude žádat o doprovod, dvakrát se ujistěte, že to není liška. To lze provést několika způsoby. Zaprvé, dobře se podívejte, jestli nezáří. Pokud je ve tmě dobře viditelná, něco není v pořádku. Pokud stojí pod lampou, předstírejte, že obdivujete její pozadí a mrkněte se, jestli nemá ocas, zejména mladé lišky ho nedokážou úplně schovat.
Až dorazíte domů, otestujte, jestli na ni váš pes neštěká. Pokud psa nemáte, nebo váš pes, jako ten můj, štěká úplně na všechno, podívejte se do svého buddhistického zrcátka, jestli se v něm dívka odráží. Při absenci buddhistického zrcátka předstírejte potřebu protáhnout se, předkloňte se a podívejte se na ni mezi nohama. Pokud stále máte pochyby, servírujte k pozdní večeři smaženou krysu. Pokud je to liška, nedokáže odolat. Utíkejte. Pokud to není liška a ještě stále u vás je, utíkejte radši také.
Věděli jste, že Japonci se do sluchátka ohlašují slovy „moši, moši,“, což se dá přeložit jako „haló, haló“? Lišky údajně nedokážou tato slova vyslovit a Japonec se tak ujišťuje, že je na druhém konci člověk.
Zlé lišky
Japonské lišky nejsou od přírody zlé, ale pokud je urazíte, ublížíte jim, poškodíte svatyni bohyně Inari nebo neoplatíte dobro dobrem, můžete se těšit na vendetu korsických rozměrů.
V minulosti měla taková pomsta nejčastěji formu posednutí. Stejně jako v jiných kulturách se jedná o stav, kdy člověk hovoří nesmysly, je vulgární, jí neobvyklé věci a vůbec se chová prapodivně. První japonští psychiatři (počátek 20. stol.) zjistili, že posednutí postihuje zejména mladé ženy z chudých rodin. Ty často žily v tvrdých podmínkách pod přísným dohledem manžela nebo tchýně a nemohly se proti krutému zacházení ohradit. Tedy ne v normálním stavu. Pokud je ale posedla liška, mohly tchýni do očí říct, že je to nemožná stará škeble, a nikdo je za to netrestal, protože z nich koneckonců mluvil démon.
Dříve či později byl však posednuté(mu) přivolaný šintoistický kněz nebo buddhistický mnich a začalo se s vymýtáním. To obnášelo rituály, zaříkávání a vykuřování. Pokud nepomohlo to (nebo nebyl zrovna nikdo povolaný v dosahu), snažili se příbuzní lišku z člověk vytlouct pěstmi nebo nasadili některý z lidových léků, např. lití síry do očí. Netřeba asi dodávat, že takto léčený pacient nežil dlouho.
Věděli jste, že k opilým lidem se v Japonsku přistupuje podobně jako v minulosti k posedlým? Cokoliv, co člověk ve své opilosti provede, je často přehlíženo a odpuštěno bez následků. Koneckonců ten roh v metru jste přece neočurávali vy, ale vaše opice…
Ublížená liška ale neměla posednutí jako jediný prostředek pomsty. V případě, že došlo k vážnějšímu prohřešku, jednala často mnohem příměji, jako v následující zprávě z počátku 20. stol., v níž se dovídáme o muži, který zabil lišku a prodal její kožešinu. Ještě toho večera se k němu vloupalo několik mužů, kteří ho surově zbili a požadovali peníze. Muži se povedlo utéct a nahlásit vše na policii. Když ale dorazili k němu domů, peníze ležely netknuté na stole, zato jídlo ve spíži bylo snědené a na podlaze se našly liščí stopy.
Nejobávanější způsob liščí pomsty pak ilustruje starší případ muže, kterému se liška pomstila tím, že se v něj proměnila a šla navštívit jeho rodinu, přičemž dávala všemožně najevo, že je liška. Mužovi synové nelenili a rozhodli se ji zabít. Liška však zavčas utekla, zatímco skutečný otec dorazil domů. Konec jste asi uhodli.
Jaké je tedy poučení? Neničte svatyně ani přírodu kolem, nezabíjejte lišky a nezasahujte do jejich domovů a pokud vám někdo projeví dobro, oplaťte je dobrem, protože si nikdy nemůžete být jisti, jestli se nejedná o lišku (a protože je to prostě správná věc). Pokud se vám už náhodou podařilo lišku si pohněvat, noste u sebe lístek ginka na ochranu, anebo rovnou zavolejte šintoistické kněží, aby příslušnými rituály lišku udobřili.
Slovo závěrem
Svět se pomalu, ale jistě odkouzluje. Duchové se rozplynuli ve světle žárovek, strašidla se přestěhovala z turisticky vyhledávaných hradů do opuštěných zřícenin, z draků se stali varani a ze zlatých jablek Golden Smith. Tam kde ale české lišky svlékly myslivecký obleček a vrátily se do nor, tam se japonské lišky přizpůsobily době.
Mezi jedny z posledních doložených případů působení lišek v Japonsku je zkazka pocházejících z 50. let minulého století, kdy byla zničena liščí doupata během výstavby silnice. Ještě dlouho poté se na ní v noci prohánělo v protisměru přízračné auto. Ne kůň, ne nosítka, ne rikša. Auto.
Lišky jsou příliš mazané, než aby se daly snadno zahnat, a příliš srostlé s lidskou společností, než aby ji tiše opustily. Zůstávají součástí japonského moderního světa ať už v té či oné podobě. Některé stráží svatyně bohyně Inari, jiné se změnily v populární postavy z anime a mangy. A ty nejchytřejší a nejmocnější proplouvají mezi lidmi jako krásné ženy a nerušeně loví, neboť málokterý muž u sebe v dnešní době nosí buddhistické zrcátko a smaženou krysu.
Kam za dalšími informacemi
- knihy: Smyers, K. A. (1999) The Fox and the Jewel: Shared and Private Meanings inContemporary Japanese Inari Worship. Honululu: University of Hawaii Press
- časopisy: Johnson T.W. (1974) Far Eastern Fox Lore. Asian Folklore Studies, Vol. 33, No. 1, pp. 35-68
- Casal U.A. (1959) The Goblin Fox and Badger and Other Witch Animals of Japan. Folklore Studies, Vol. 18, pp. 1-93
- Opler M. E., Hashima R. S. (1946) The Rice Goddess and the Fox in Japanese Religion and Folk Practice. American Anthropologist, Vol. 48, No. 1, pp. 43-53
- webové stránky: https://yokai.com/